Každý jsme jedinečný

Každý jsme jedinečný

Vstup milované ratolesti do vzdělávacího procesu bývá trauma především pro rodiče, dítě více či méně pokračuje ve svém přirozeném vývoji ve smečce stejně starých kamarádů známých i neznámých. Přirozenou zvídavostí je posouváno dál a dál, buduje si svoji pozici, učí se prosazovat, naslouchat, tolerovat, nebýt středem všehomíra… čas prostě zastavit nelze.  

Rodič je v pozici, kdy se bojí setkat se s případným neúspěchem školáka a je z toho nesvůj, jeho „selhání“ považuje za ostudu a selhání své a v tomto případě je potřeba vinu na někoho hodit. Každý by chtěl mít dokonalé, inteligencí oplývající dítě bez chyb a nedostatků. Proč ta učitelka mu/jí teda nedá jedničku? Asi mu/jí to blbě vysvětlila, je přísná, dítě je šikanováno jinými dětmi, ruší ho/ji spolužáci, prostě existuje tisíc výmluv a důvodů, proč nejsou samé jedničky. Přitom je to velmi jednoduché. Každý do života vstupujeme s určitou genovou výbavou, tu nám předali rodiče. Daný a neměnný genofond je během života rozvíjen v nejrůznějších rovinách a dle schopností jedince. Vzdělavatelé všech stupňů s tím nic moc nenadělají.  

Proto hlavně my dospělí bychom si toto všechno měli uvědomit. Neměli bychom dítě ani sebe stresovat nemožnými požadavky, vynikající prospěch není záruku vynikajícího člověka. Každý jsme jedinečný a neopakovatelný a není nám příjemné srovnání s úspěšnějšími, populárnějšími, hezčími, bohatšími apod. Škola je brána k poznání, ne nástroj k trestání. Kvalitní rodič i kantor to ví.